A jaké to bylo?

Více fotek je zde (konečně, po 3 měsících)

Děkuji za dotazy na závěr. Slíbil jsem ho napsat v pondělí, ale přesun do Prahy přetrhl nit a nebylo jednoduché se k tomu vzpomínání a sepisování donutit. Tak se omlouvám, jestli to bude blbé. A děkuji těm, kteří se po poslední kapitole pídili. 

Při svém putování užívám drogu - endorfin v množství větším než malém. 

(Cituji z wikipedie "Endorfin bývá také nazýván jako hormon štěstí, protože se uvolňuje do mozku a způsobuje dobrou náladu, pocity štěstí, tlumí bolest, ovlivňuje výdej některých hormonů, vyplavuje se při stresu a svalové zátěži (při porodu, sportování, sexu). Také hraje důležitou roli v některých tělesných funkcích (při regulaci teploty). Vylučování endorfinu v mozku podporují některé potraviny. Tento efekt byl popsán např. u krys, jimž byla podávána čokoláda. Mnoho sportovců, zejména dálkových běžců, se při běhu setkává s nepříjemnými pocity – těžce dýchají, těžknou jim nohy, píchá je v boku nebo v prsou. Najednou – po určité době tělesné zátěže – však dojde ke změně a začnou se cítit dobře, pociťovat radost z běhu a zdá se jim, že by mohli běžet celý den. To popadli „druhý dech“, tzn. že se jim začal uvolňovat hormon endorfin.") 

Porod ani sex jsem na pouti nezažil, ale čokoládu jsem párkrát požil. Ale hlavně ta chůze. A když si nohy na boty a chození po pár dnech zvyknou, tak už nic neruší působení té drogy. Přiznávám, že jsem závislák. 

Chození, a zvlášť chození putovní je pro mě něco jako lázně, jako ozdravovna duševní a tělesná. 

Jako lázeň duševní, kdy si vyčistím hlavu a zapomenu na problémy, které mě jinak doma a v práci pronásledují. Na Caminu obvykle spím celou noc a nebudím se, a když se vzbudím, tak zase rychle usnu. S tím mám v poslední době doma problém. Jedinou zásadní starostí na cestě je zajistit si nocleh, mít železnou zásobu jídla a pití, neztratit se. A po ránu se těším na to, co další den přinese, a nemusí to být žádné velké zážitky. Maličkosti - právě narozené jehně nebo tele na pastvině, kroužení dravců hledajících termiku, vstřícnost místních lidí, zapomenutý hrozen na révě, ....

Jako lázeň tělesná, kdy si po pár dnech tělo na putování zvykne, a nohy, tělo i hlava se těší na další pochod. Tělo přejde na téměř bezodpadové hospodaření, všechny funkce se napraví a ustálí a bolí jen to, co má - ramena od batohu, nohy od pochodu. Ale po teplé sprše v cíli se tyto bolesti odkamžitě odplaví. 

Cesta byla perfektně značená, pokud jsem z cesty sešel, tak jen proto, že jsem nedával pozor. A pokud jsem chvíli neviděl žlutou šipku, zkontroloval jsem popis cesty v průvodci a buď se vrátil nebo hledal značku dál. V průvodci byly podrobně zapsané možnosti ubytování po cestě, s důrazem na ubytovny zdarma, případně nejlevnější. Za průvodce, kterého mi přinesl Alfonso ke katedrále v Alicante, jsem "Přátelům Camina" (Los amigos de los Caminos z Alicante) vděčný. Bez něho by cesta nebyla tak jednoduchá. Až na pár chyb v telefonních číslech (tel. číslo do následující ubytovny bylo obvykle k dispozici v předchozí ubytovně, nebo na něj upozornil hospitalero) a v naznačené trase na mapě bylo vše potřebné k nalezení. 

Co je problém? Nepořádek kolem cesty. Ale nejen podel cest a silnic, ale i v polích a vinicích se válí prázdné lahve, plechovky, igelity. Nepředpokládám ale, že ten svinčík nadělali poutníci. Letos nás podle zápisů v knihách v herbercích šlo asi 400. Ten svinčík si dělají Španělé sami. Mnohokrát jsem si řekl "támhle pod stromem si odpočinu", ale když jsem na místo došel, bylo to tam tak zasviněné, že jsem raději šel dál. 

Také je těžké, že v rovinách je viditelný cíl vzdálený více než 20km, který se neblíží a neblíží. Až poslední 3-4km je patrné, že se cíl blíží. 

Ušel jsem cca 750km, krokoměr v mobilu ukazuje 850km, ale to je včetně večerních courání po městech. (3km x 33=100km), takže je to celkem reálné. 

Utratil jsem necelých 650€, tj. necelých  20€ za den - včetně ubytování, jídla, vstupů, simkarty, cest do Madridu ... 

Bude ještě někdy příště. Snad, nebude-li tělo proti. Za dva roky? Tordesillas - Santiago?, Camino Mozarabe? (Sierra Nevada, Granada, Cordoba, Meride). Sám? To už není podstatné. Letos jsem si samoty užil dost.

Děkuji všem, za komentáře a emaily, pomáhalo mi to večer, přinutit se ke psaní.

Cigi

Den 32., 29.10., Madrid, cca 10km

V Madridu jsme byli kolem půl sedmé. Cesta do hotelu bez problémů. Na pokoji dvě palandy, já mám přidělenou postel dole u okna. Na pokoji je dost binec. Plné i prázdné petlahve od nestea. Osprchoval jsem se a vyrazil do ulic kolem stanice Chueca. Byl to neskutečný mumraj, sobota večer, všichni jdou někam do restaurace, baru, divadla. Já si hledal hospodu, kde by nebylo draho, ale ceny všude výrazně vyšší než jsem dosud zažil. Kde na to ti madriďané berou? A když už byla cena snesitelná, bylo narváno. Dal jsem si gaspacho a falafel s rýží a pivem za 13,5. Ještě chvíli jsem bloumal, ale v 10 jsem šel domů, dopsat dluhy a spát. Tolik lidí pro samotného poutníka je moc Kolem jedenácté přišli dva mí spolunocležníci, mladí kluci z Düsseldorfu. Zaletěli si na zápas španělské ligy Atlético Madrid - Villareal. Jen tak. Kam ten svět spěje!?. 

Spal jsem jak zabitý. vzbudil se v půl osmé SEČ a vydal se na snídani. Bylo krásné ráno, osm hodin, a díky změně času sluníčko už svítilo. Ulice prázdné, jen metaři a pejskaři. Všechny bary zavřené, ale milá pekařka mi k výbornému croissantu udělal i cafe con leche.  A byl to jeden z nejchutnějších croissantů za celý měsíc. A tak se mi Madrid, proti včerejšímu šoku, moc líbil. V deset začalo lidí v ulicích přibývat av před jedenáctou už to bylo skoro jako včera večer. Vrátil jsem se na pokoj, cestou něco nakoupil, zabalil a ve dvanáct jsem vyrazil na metro na letiště. Ještě jsem se naobědval, Burgosské jelito, pečené brambory se salsou (obojí poloviční porce) a pivo, za 11,5. 

Na letišti jsem se choval jako vyoraná myš. Nejdřív jsem si vystál frontu na letadlo ČSA do Prahy v 15:10. Říkal jsem si, že já mám sice letět až v 16:10, ale že odlet kvůli posunu času asi změnili. Při odbavení mě ale na seznamu neměli, já zas nemohl v mobilu najít letenku, ale naštěstí jsem nenaléhal. Opravdu, mé letadlo letí až v 16:05. Jako starý cestovatelský mazák jsem se odbavil sám na terminálu společnosti IBERIA, u kterých bylo dost lidí. Pak jsem asi 10 minut bloumal a čekal ve frontě na odbavení zavazadla. "Tý vole!", kde máš občanku? Po několikerém prošacování mě napadlo vrátit se k terminálu. U všech terminálů byly fronty, jen u toho mého nikdo, zapomenutá občanka na skeneru, který byl v takovém šuplíku, že tam bnebylo vidět, neumožnila dalším cestujícím načítat jejich doklady nebo palubní vstupenky, tak si postupně předávali informaci, že ten terminál nefunguje. Byl by to průser (ano, to slovo sem patří). Zase štěstí na mé straně. No a teď už na štěstí sedím v letadle a moc se těším domů. Jestli seberu síly,  ještě zkusím zítra celou cestu zhodnotit vcelku. Tak se ještě neloučím.

Den 31., 28.10., Medina del Campo - Tordesillas, 25km

Už se asi opravdu těším domu. Vzbudil jsem po třetí hodině a v pět jsem ještě nespal. Pak mě v půl sedmé vzbudil budík. Na dveřích byío sice napsáno "Donativo 10€", ale donativo je dobrovolné, tak jsem na stole Otcuům karmelitánům nechal 7€. Jsem přeci jen škudlil. Na náměstí s deseti bary, které  bylo včera jistě do půlnoci plné lidí, jsem  byl úpůně sám. Všechny bary zavřené. První otevřený bar byl až v nové Medině, ale za to  s půlkilovým  croissantem (je to naposled, tak snad to můžu vyslovit). Z baru jsem vyšel ještě za tmy, kolem půl osmé. Cesta z města byla jednoduchá. Právě když vycházelo slunce, mi zavolala Pavla, že už se těší, jak budu zase drobit pod
stůl v kuchyni. To už jsem byl na 6.km. To začaly kolem cesty opět vinice, sklizené. Blížil jsem se k Ruedě, vyhíášené vinařské oblasti. V Ruedě jedno větší vinařství vedle druhého, ale bylo 10h, tak jsem ani neochutnal. Z Ruedy už do cíle zbývalo 11km a já. pospíchal, abych v klidu v Tordesillas koupil jízdenku do Madridu, a trochu se opucoval. Tordesillas leží na řece Duero, to je portgulaskě Douro a ústí do Atlantiku v Portu. Když jsem si koupil si koupil jízdenku a měl asi 3 hodiny času, zašel jsem k řece na pláž vedle mostu (ano pláž). Ale voda byla nelákavá, kalná, a já smočil jen nohy. Na břehu navíc už netrpělivě přešlapovali další zájemci o koupel, viz obrázky. Ale k pláži patří i sprchy. A tak jsem se u řeky Duero alespoň osprchoval (v plavkách) a převlékl do suchého, vypraného trička. Ve městě jsem si pak našel bar mimo turistické centrum a dal si dvakrát copa (už správně) vína (oblast Ribeiro Duero), které na baru popíjeli místní štamgasti a tapas a byl jsem po obědě. No a pak na autobus. Až po Arévalo jsem sledoval, kudy jsem to šel, pak dálnice uhnula a jedu místy, která neznám, a přitom píšu dnešní, poslední nebo předposlední povídání.

Den 30., 27.10., Arévalo - Medina del Campo, 35km

Vyrazil jsem brzo ráno. Čekalo mě 35km, to je minimálně 9hodin chůze. Ráno byly sprchy zavřené, tak jsem si zuby vyčistil u hydrantu a na záchod že půjdu někde v baru. Ale v baru, kde jsem snídal byl záchod nepoužitelný. V další vesnici Palacios de Goda jsem si v baru dal kávu a zašel na záchod, ale turecký, a to já neumím. Ale žádný problém. Tělo už najelo na téměř bezodpadové hospodaření. Kousek za Palacios byly trosky opuštěné vesnice s domy z vepřovic. Nevím kdy a proč ji lidé opustili, ale pohled to byl smutný, jako u nás v pohraničí. Na cestě žrala kudlanka kobylku nebo samečka. Když jsem se u ní zastavil, drze otočila ke mně hlavičku a koukala mi do očí. Umí to ještě nějaký hmyz? Dál a dál rovina, před Medinou pinar plný černých, iberských prasat. Také jsem v poli na cca 200 m zahlédl buď supa nebo orla, ale foto na tu dálku je velmi nejasné. V Medině jsem se ubytoval u v semináři u Bosých karmelitánů (ti se starají o pražské jezulátko v Karmelitské ulici). Mají tam pěk pokojíků (cel) pro poutníky, ale byl jsem tam sám. V Medině obrovský hrad, castello, a mnoho kostelů. Zašel jsem na mši ke karmelitánům, poděkovat Jakubovi, že mě dostal až sem. Byl pátek večer a ohromné náměstí bylo plné, hospody plné, všude plno řičícich dětí. Dal jsem si pár tapas - nicmoc, už jsem měl lepší - a šel si lehnout. Únava nebo lenost mě přemohla a tak toto povídání píšu až další den.

Den 29. Arévalo obrázky

Den 29., 26.10., Gotarrrndura - Arévalo, 29km

Ráno jsem zakufroval, protože jsem se z Gotarrendury vydal po cestě Sv. Terezy, která byla z Avily společná s Camino Sureste, ale z dále se už cesty rozdělily. Naštěstí jsem se nemusel vracet, na cestě se zjevil človíček s kolečkem a ten mě nasměroval na Hernansancho. Chystal jsem se tam snídat, byl to 4. km, ale bar byl zavřený. Takže snídaně až na sedmém km ve Villanueve de Goméz, pak El Bohodón(pěkné jméno) a na třináctém km Triosillos, kde jsem si dal pivo a tapas (ensallada de pulpo, salát z chobotnice) a loudila Čari. Na třinácti km 5 vesnic, spíš městeček. To tu ještě nebylo.

Zbývajících 15 km byla příjemná cesta pinarem, piniovým lesem.  Jedním jsem už procházel za El Provencio, ale tady to bylo téměř 15km po písčité, borovicemi stíněné cestě, připadal jsem si jako někde u Doks.

V Arévalu jsem zavolal na policii, že bych chtěl přespat v ubytovně. Ať počkám před polideportivem že za 20 minut přijedoánských. Přijeli, a že je problém a ukázali mi ubytovnu. Dodělává se sprcha a záchod. Nevadí. Ofotili si občanku a dali mi klíče. Ráno je mám hodit pod dveře na policii ve městě, že tam nejspíš po ránu nikdo nebude. Do sprch a na záchod chodím venkem do šaten sportovců.

Arévalo mě překvapilo, jak je veliké a jak starobylé. Je tu několik velikých kostelů, několik velikých, starobylých náměstí a plno uliček a na konci hrad, Castillo. Některá náměstí žijí, jiná jsou téměř mrtvá, opuštěná.

Už se mi začíná míchat smutek, že to pozítří skončí, s těšením se domů. Např. v El Bohodónu jsem zaslech oknem zvuk luxování a zastesklo se mi po Pavle. Kousek dál byla hromada špalků a zastesklo se mi po Bezděčínu, kde na mě čeká 5 kubíčků s malým k a jeden s velkým K. A v cíli v Arévalu, když jsem šel kolem hračkářství, zastesklo se mi po Viktorce, kterou jsem ještě neviděl a to už jí bude měsíc.

Jdu spát. Zítra mě čeka 35km.

Den 28., obrázky

Den 28., 25.10., Ávila - Gottarrendura, 24 km

Ještě k včerejšímu vaření. Zapomněl jsem zmínit, že jsem použil i cibuli a česnek, které jsem napaběrkoval na polích kolem toho města zahořklých mužů (Las Mesas).

Ráno jsem nespěchal, protože jsem ještě chtěl za světla vidět Avilu vcelku z kopců na druhém břehu řeky Adajo (foto?). Do kasičky jsem hodil 10€ za extra noc a vyprání. Cesta dnes byla velmi příjemná, nebylo horko a vanul příjemý vítr. Přes den, ráno bylo dost chladno, určitě dost pod deset stupňů, tak jsem měl na sobě poprvé bundu. V Cardaňoso kolem mě projel Cardańosan na mopedu a divně troubil. Za chvíli jsem ho míjel, když vcházel do domu a zase troubil. Měl plastikový pytel, který troubil. Tedy mečel. Podivil jsem se a on, že je to kůzle. Dost drastický způsob převozu. Ještě jsem naznačil otázku (přejel jsem hranou dlaně po krku) a on, že ne. Dost se mi ulevilo.

A pak jsem přelezl nízký vršek a za ním se otevřela daleká rovina. Hory mizí po mé pravé ruce (na východ). Ještě den dva je uvidím, ale já už půjdu rovinou. Do konce mé letošní pouti, do Tordesillas zbývají tři etapy (cca 9Okm).

V Gotarrenduře jsem zašel na obecní úřad (ayuntamento). Hospitalera tam nebyla, její kolegyně řekla, že přijde za chvíli, ať počkám v baru vedle. Dal jsem si tam 2x caňa a tapas. Jednou to byla ensalada rusa, ruský salát = vlašák - moc dobrý. (To na vysvětlenou komentujícím anonymům M+M z Podještědí, jak se to má s názvy jídel. Ale nic jako španělský ptáček, tj. hovězí roládu jsem tu neviděl.) Druhé tapas byly nakládané ančovičky na kyselo. Barmanka (původem z Dominikánské republiky) nabídla, že mi večer připraví menu, ale ať přijdu brzy, po šesté hodině, že musí odjet do Avily. Jinak se vaří až po osmé. S vděčností jsem přijal, protože zásoby jsem si nepřinesl a v Gotarrenduře není obchod. Je tu ale muzeum Někoho, a Palomar de Santa Terese de Avila (nebo de Jesus), tj. holubník sv. Terezy. Moc tomu nerozumím, ono těch sv. Terez a Terezií je více. To si vygooglím doma.

Albergue je luxusní, jak jsem jim napsal do knihy "Hilton mezi albergue na Camino del Sureste". Pokojích s dvěma palandami, které nevrzají, vedle toaleta se sprchou, vedle prádelna s pračkou a sušičkou, vedle kuchyňka, a vedle společenská místnůstka, kde právě sedím a vše přístupné z dvorečku s hlubokou studnou (řekl bych 10m) a sochou sv. Terezy.

A přátelé, nevím, jak to bude od zítřka s psaním zpráv. Španělská SIM karta na mě křičí, že mi zítra končí lhůta, ať zaplatím dalších 15€. To neudělám, na ty tři dny to nestojí za to. Když jsem si tu SIM kartu kupoval, myslel jsem, že bude fungovat než vypotřebuju 4GB dat, ale ne, jsou to 4GB na 30 dní. Pokud se mi na českou SIMku nebude dařit odesílat emaily, o zprávy nepřijdete, budu je psát průběžne do mobilu (vždyť je to můj deníček) a odešlu je v neděli nebo v pondělí z domova.

Den 27., poutnické menu

bez komentáře

Den 27., 24.10., Ávila, 18km (krokoměr)

Když ráno všichni odešli, dobalil jsem si, nasnídal se zbytků včerejší večeře a vyrazil na devátou hodinu na mši do katedrály. Od deseti je vstupné 6€. Santiago, Svatý Jakub, Kuba, Kubíček začal řídit mé konání a kroky, abych se v 11 hodin, cestou k nádraží, kde jsem si včera rezervoval pokoj v nádražním hotelu, potkal hospitaleru z albergue. Včera jsme se viděli cca 10minut a dnes ji potkám na ulici 60 tisícového města. Včera mi poradila hotel za 20€, ale ten byl obsazený. Řekl jsem jí, že mám rezervovaný pokoj za 25€, a jestli by nešlo...? šlo!. Ať přijdu v půl čtvrté k albergue. Dal jsem si na autobusovém nádraží batoh do boxu a procoural část nového města před hradbami, dal si k obědu 2x caňa s tapas (zase ty pikantní játra). Koupil jsem čokoládové rumové koule pro mého anděla, vyzvedl batoh a šel k albergue (na druhé straně města než nádraží). V půl čtvrté přijela Alida, hospitalera. Dala mi klíče, ani nešla do albergue, slíbil jsem že tu uklidím, a na rozloučení jsme se objali a zase odjela do práce nebo dokončit siestu. V herberku jsem si vypral vše, co jsem neměl na sobě v pračce a po konci siesty, kolem páté vyrazil do města uvnitř hradeb. Chodil jsem uličkami mimo hlavní turistické trasy, zatoulal se do muzea, kde je stálá expozice o Vetonech, kteří zde na ávilsku rozeseli ty kamenné býky. Kousek vedle byla tržnice - řezníci, zelináři, sýraři a rybáři (spíše prodejci ryb). Zahleděl jsem se na chlazené sardinky a začala ve mně klíčit chuť na ně. Ale nesebral jsem hned odvahu, vyšel před tržnici, ale pak se vrátil, a koupil 5 velkých sardinek. Zeptal jsem se jak na to, on jim po zvážení (necelé půlkilo) usřihl hlavy a vytáhl vnitřnosti. No a tím má vycházka po městě skončila. Ještě jsem koupil rajče, cuketu a dvě brambory a sidru a šel vařit. Bylo to výborný, viz obrázky, a celá ta sranda stála 5.5€ - poutnické menu za 5.5:-) Teď jsem dojedl, dopil, uklidil a píšu report. Zítra 25km.
obr. katedrála, hradby od albergue, katedrála od jinud, zvonek - jen tu ruku políbit, kostel svaté terezy

Den 26., 23.10., San Bartolomé de Pinares - Avila, 25km

Ráno už byla docela zima. Vyrazili jsme s Alainem z albergue poslední, ale ještě za tmy. Snídaně v baru, kde jsme vera večer popíjeli tinto de Varano, víno s ledem, limonádou a citronem a k tomu tapas. K snídani měli jenom trvanlivé balené koblihy v čokoládě. ALe aspoň to. Sešli jsem ze San Bartolomé do údolí, tam se ochladilo ještě víc, ale odolal jsem (viz foto).Naopak Alain z Riviery oblékl na sebe, co měl (foto). Po 4 km jsme začali stoupat do průsmyku Puerto del Boquerón, nejvyššího bodu mé letošní cesty, 1375 m. Kde jsi Ještěde, Smrku, Černá horo, koukám dolů a nevidím tě. Vystoupali jsme na na sedmi kilometrech cca 500m. Ale nebylo nijak náročné, cseta krásná, krajina kolem překrásná, nebylo příliš horko, prostě pohoda. Jedině snad, že Alain pořád něco povídal tou svojí marsejštinou. Nejdřív jsem mu říkal, ať mluví pomaleji. Dořekl větu pomalu a pak zas nasadil rychlou kadenci, pak už jsem jen občas řekl, že jsem nerozumněl, ať to zopakuje, a pak už ani to. Začala mi chybět samota. Už dříve jsem začal zjišťovat, jak se dostanu do Madridu na letště. Mám v Madridu rezervovanou a zaplacenou postel v ubytovně ze soboty 28.10. Poslední přímé spojení do Madridu na cestě z Avily do Zamory jsem našel v Tordesillas. Abych tam došel v sobotu, sedl na autobus a jel do Madridu, na to mi jeden den přebýval, tak zůstanu jeden den v Avile, a promiň Alaine, půjdu radši sám. Přicházím tak ale také o služby předsunuté hlídky, mých španělských companěros, kteří vždy zajistili ubytování a já nemusel nikam volat, nikoho hledat, pouze najít albergue. Ubytovna v Avile má 3 pokojíky, v každém 2 palandy. Pohodlný albergue s kuchyňkou, s lednicí. Koupili jsme si zase 2 láhve sidry, něco k jídlu (sýr, taboulé, mortadelu) a dali dolednice. Alain byl unavený a šel si lehnout, Já se šel projít a poptat se po ubytování, protože herberk v Avile je striktně pouze na jednu noc. Avila je turisticky atraktivní, tak by se to zneužívalo. Všechny hotely a hotýlky v hradbách jsou obsazené, ale sehnal jsem pokoj v Nádražním hotelu za 25€. V osm, kdy Katrin a comaněros šli spát do svých pokojíků, jsme začali s Alainem večeřet a v deset skončili. Příjemný večer, to mi jeho marsejština nevadí. Ale celý den na cestě ano. Už jsem se se všemi rozloučil a od zítra budu zase sám nebo s někým, kdo mě dožene.